citáty

Ať mluví sama krajina svým nejniternějším hlasem, ať sám duch země promlouvá z otevřených brázd! Citlivému sluchu bude srozumitelný i plachý ostych osiky i listnatý baryton dubů, zaťatých hluboko do žulových hrází. Vzdorovaly a vzdorují podnes červům, sekyře a času. Toť Blatensko, kraj přetichých pěšin, zapadlých hájoven a mlýnů – i staré rybářské tradice – kraj schoulený pod hradbou Brd a otevřený k šumavským horám.

Ladislav Stehlík

Je to země měkká, těžká a široká, jako je široký a těžký zadek jihočeské klisny… Umí-li poutník posoudit kvality těžkého místního koně chovaného kdysi u Letorice, uzná-li za přednost jeho rozložitost, skromnost, rozvážnou pomalost a zarputilé tahounství, porozumí i duchu Blatenska. A také duchu zdejších lidí, odjakživa v lásce zakořeněných do blatenské půdy, úrodné a skromné zároveň…

Jan Čarek

Blatná, to nejsou jen historická data, její minulost, to je i současný život, kterým tento organismus žije. Žije i tím, co bylo v minulosti vytvořeno, na co navazuje a s čím se setkáváme, co stále vstupuje do našich dnů a co k nám na každém kroku promlouvá.
Nádvoří starého zámku dnes ožívá vítáním občánků, svatbami, výstavami i obnovovanými výročními trhy, ale ztichlou půlnocí zde prý stále obchází duch zazděné „šedivé paní“. Štíhlá ozářená věž, která vystupuje nad Blatnou, promlouvá o velkém požáru města v minulém století, budova školy svědčí o dávné prozíravosti blatenských občanů, kteří již začátkem století postavili v malém městečku školu, prý tehdy největší na jihu Čech.
A tak můžeme kráčet blatenskými ulicemi, přes četné mosty, můstky a lávky zdejších vod, které tak často svými záplavami postihovaly Blatnou.
Jeden ze starých dubů v aleji zámeckého parku, pod kterým prý setkala se Johanka z Rožmitálu se svým nastávajícím manželem Jiřím z Poděbrad, již padl, ale stále se zde pase početné stádo daňků, které sem jezdil střílet sám následník trůnu Ferdinand d’Este.
Budova bývalého okresního úřadu, nyní základní škola, je již jen vzpomínkou na uplynulá léta, kdy po sto let byla Blatná sídlem okresu, ale nadšením a svépomocí postavená moderní budova sokolovny je dosud stánkem, kde se setkávají blatenští občané nejen při svých cvičeních, ale i při tanečních zábavách, představeních kin a divadel.
Je to ale nejen samotné město, ale i jeho okolní rybníky, které k nám promlouvají svými názvy – Pustý, Sladovna, Kaneček.
Voda, tvrdá žula i vonící růže, to je Blatná, město, do kterého před čtyřiceti lety našel cestu i průmysl, který z tohoto městečka drobných zemědělců a řemeslníků stvořil středisko celého okolí a které i nyní svým životem řady nových obchodů, drobných a větších podniků stále přitahuje nové zákazníky.
Tento kraj vstoupil i do starého proroctví o tom, že prý velká válka bude zastavena mezi Třemšínem a Komšínem. Skutečně, v květnových dnech roku 1945 zde vedla demarkační linie a byla to Blatná, kde se setkali zástupci tehdejších vítězných armád nejen při jednáních na zdejším zámku, ale i symbolickým podáním rukou na balkonu bývalé radnice.
I dnes je Blatná místem setkávání, lidé zblízka a zdaleka sem stále přicházejí a Blatná je srdečně vítá.
Města se stala něčím jiným, než byl venkov, svým postavením hospodářským, svou výstavností, obyčeji a nakonec svéráznou kulturou. Symbol města představuje lidskou společnost se vším všudy. Říká se, že město je nejkoncentrovanějším seskupením lidských bytostí, z nichž většinou všechny usilují o tolik vlivu, kolik mohou unést.

Vladimír Koubík, Blatná