historie města

Pravěk: 13000 př.n.l. – 700 n.l.

13000 – 5000 let před n. l.

Už v tomto období, ve starší a střední době kamenné, bylo Blatensko osídleno. Velmi řídce, ale přece jen. Uprostřed hvozdů tu izolovaně žily rodiny lovců a rybářů. Zbylo po nich jen pár pazourkových nástrojů. Dva kusy opracovaného šedého pazourku našel J. Siblík i v Blatné, totiž ve svahu nad bývalým rybníkem Nevděkem.

700 – 600 let před n. l.

Počátek souvislejšího pravěkého osídlení Blatenska. Po dlouhé časové odmlce je s příchodem doby železné zdejší kraj poprvé hustěji, tentokrát na několik věků zabydlen. V předchozí době bronzové byl zřejmě liduprázdný. Nyní sem vstupují anonymní nositelé tzv. halšatatské mohylové kultury, pastevci a první pěstitelé obilovin, tvůrci hrnců charakteristických svou přísně geometrickou výzdobou. Nebožtíky pochovávali pod mohylami a dávali jim na cestu bohatou záhrobní výbavu včetně zlatých šperků.

400 let před n. l.

V malých hloučcích přicházejí do kraje noví obyvatelé. Rozvíjí se pozoruhodný a pro odborníky dodnes nikoli zcela přehledný a čitelný jev mísení dvou kultur. V časovém horizontu odpovídajícím tzv. době laténské nacházejí archeologové v zemi náhle dva typy pohřbů současně, a to jak mohylové, známé už v dřívějška, tak i plochá žárová, o něco později už i kostrová pohřebiště. U Škvořetic byl např. objeven hřbitov snad s 500 žárovými hroby. Kdo jsou noví příchozí? Snad už Keltové? Zastihli starší obyvatelstvo a splynuli s ním? Žila dvě etnika po nějakou dobu vedle sebe? Vystřídala se? Není to dodnes jasné.

kolem 200 před n.l.

Nyní už jde o Kelty určitě. Jsou to první neanonymní, totiž pojmenovaní obyvatelé Čech – keltští Bójové. Vnikají na Blatensko patrně z více směrů, od severu i od jihu, zajímají je koryta zlatonosných potoků. Konají sem výpravy možná až ze svého oppida u Stradonic na Berounsku. Prohlížejí náplavy a usazeniny, které sem voda přinesla z rudných oblastí. Hledají a rýžují zlato. Dnes už těžko rozeznat, které sejpy – ony nápadné kopečky zeminy daleko široko při potocích – pocházejí z pravěku a kreré až ze středověku. Kdokoli se však rozhlédne třeba po zámeckém parku, uvidí tisíce, ba statisíce tun prosetého, druhotně navršeného materiálu. Na sejpech tu dávno rostou staleté duby. A je takřka jisté, že na vzniku části sejpů, jimiž je Blatensko široko daleko jemně zvrásněno, se před více než dvěma tisíciletími podíleli už Keltové.

0 – 700 n. l.

Činorodý ruch na blatenských rýžovištích krátce po změně letopočtu nadlouho utichl. Keltští Bójové, kteří jako první na našem území stavěli městská sídla (oppida), budovali silnice, razili nejstarší mince a točili své nádoby už na hrnčířském kuhu, zemi opustili. Pod ozbrojeným tlakem útočných germánských kmenů, vynořujících se ze severských lesů, odešly poslední keltské družiny na počátku 1. st. n. l. z Čech. A na Blatensku jako by se život na takřka sedm století zastavil. Germánů, totiž Markomandů v Čechách a Kvádů na Moravě, nikdy nebylo moc, a pokud jižní čechy vůbec obydlili, šlo spíše o pouhé nepatrné sídlištní ostrůvky germánského obyvatelstva. Stavěli své příbytky raději v nižších polohách – ve středním Pootaví, na Strakonicku, na Budějovicku. Méně přístupnému Blatensku se vyhnuli. Ani následující divoký čas éry stěhování národů, kdy malé i větší ozbrojené skupiny obyvatelstva sem a tam těkaly Evropou, aby do sebe narážely jak kulečníkové koule, se hustě zarostlého blatenského kraje prakticky netknul. Zdejší pahorkatina zůstala opušěna až do příchodu prvních Slovanů.

Raný středověk: 700 – 1299

700 – 800 n.l.

Jestli naši dávní přímí předci, nejstarší Slovanéosídlili už v průběhu 5. a 6. století (přibližně v l. 400 – 550) úrodné nivy při velkých českých řekách, zejména při Labi, Vltavě a Ohři, pak na Blatensko dorazili teprve s velkým zpožděním. Ti první až nedlouho před r. 700. Avšak kraj se našim praotcům zalíbil a zůstali tu už natrvalo. Prvním úkolem pro několik nejstarších slovanských generací bylo vyklučit prales, který tu vlastně dosud tvořil vzdálenou součást pohraničních hvozdů.

950

Blatensko je už v této době (konec tzv. střední doby hradištní) poměrně hustě osídleno. Celé jižní Čechy jsou protkány soustavou opevněných hradišť. Rychle se rozrůstá tkáň drobných vesnických osad. I na území pozdější Blatné už jistě existuje malé sídliště. Ale aždo časů Přemysla Otakara II. (1253-1278) nevznikne na jihu Čech žádné sídlo vyloženě městského typu. Teprve za jeho vlády nastane v kraji mohutný kolonizační boom.

Kolem 1200

Uprostřed blat, na levém břehu říčky Lomnice, stojí nejstarší předchůdce hradu Blatná = dřevěné, patrně palisádou hrazené srubové sídlo. Celé Blatensko je už téměř souvisle osídleno, a to výhradně českým etnikem. Po osm dalších století zůstane kraj i nadále jednoznačně českým. Dodnes živý český lokální patriotismus Blateňáků má svá hluboké kořeny až někde u tohoto letopočtu…

1235

Do zpráv, získaných až doposud výhradně z výpovědí „archeologického rýče“, tedy z nálezů skrytých v podloží země, poprvé matně zaznívá svědectví skutečně už historického pramene – nejstaršího písemného zápisu. Na listině krále Václava I. (1230 – 1253), třebaže se pergamen týká majetkových záležitostí kláštera v Chotěšově, nacházíme jméno nejstaršího známého majitele Blatné. Je podepsán jako svědek a jde o zemana jménem Vyšemír z Blatné.

1243

Na listině s uvedeným vročením se ozývá jméno dalšího držitele Blatné, zemana Předoty.

1299

Blatensé panství přechází do držení Bavorů ze Strakonic, mocného a významného českého šlechtického rodu, kterému náležela i jiná zboží, například na Strakonicku, Horažďovicku a Sušicku. Tou dobou už přes Blatnou vedla poměrně frekventovaná obchodní stezka z Písku na Plzeň. Hrad, obkroužený náspy a vodními příkopy, stál už tehdy vlastně na ostrůvku uprostřed blat. V jeho bezprostředním sousedství se během 14. století dál rozrůstalo „podhradí“ – osada Blatná, které Bavorové dali i první farní kostelík, postavený ještě v románsko-gotickém slohu. O jeho velikosti a částečně i podobě si dodnes můžeme učinit představu, protože kněžiště zmizelého kostela tvoří sakristii současného chrámu Nanebevzetí P. Marie.

Vrcholný středověk: před 1400 – 1492

Bavoři drželi Blatnou asi sto let. Když pak předčasnou smrtí Břeňka ze Strakonic rod vymřel po meči, přešlo panství do rukou spřízněných pánů z Rožmitálu, starobylé šlechtické rodiny, jejíž příslušníci, a to zejména v pozdějších poděbradských a jagelonských časech, zastávali nejvyšší zemské i dvorské úřady. Na Blatné se jako první z Rožmitálů objevil pan Zdeněk, po matce nepochybně blízký pokrevní příbuzný Bavorů. Zdeněk spolurozhodoval o záležitostech panství už na sklonku 14. století, čili v časech nezletilosti posledního Bavora Břeňka, jehož byl tehdy poručníkem. Jak mladý Břeňek ze Strakonic, tak i pan Zdeněk, první Rožmitál na Blatensku, zemřeli ještě před r. 1400. Rožmitálové pak drželi blatenské panství přes 150 roků (do r. 1550).

1412

Do tohoto data seděl na Blatné nejstarší syn Zdeňka z Rožmitálu Jan (†1430), otec pozdější české královny Johany z Rožmitálu (†1475), druhé manželky Jiříka z Poděbrad. Jako pravověrný katolík se v následujících husitských bouřích věrně přidržel zikmundovské katolické strany – „jednušek a komžičkářů“. V jižních Čechách, ovládaných radikálními tábory, se proto téměř nezdržoval, a pokud ano, tedy ve zbroji a uprostřed rozmíšek, půtek a často uzavíraných příměří. A tak Blatná byla dlouho, až do konce husitských bouří, de facto bez pána.
Z nařízení Jana z Rožmitálu byla při blatenském kostelepatrně zřízena nejstarší škola. Není o ní nic bližšího známo kromě skutečnosti, že snad stála tam, kde dnes socha sv. Floriána, tedy při děkanství, a že téhož roku 1412 při velkém požáru městečka vyhořela a musela být postavena znovu. Další zprávy o blatenském školstvíslyšíme až k r. 1603.

1425

Patrně v tomto roce se narodil nejslavnější z nových pánů na Blatné, syn Jana z Rožmitálu a bratr Johany pan Jaroslav Lev (1425 – 1482). O něm ani o jeho panství není z pramenů po čtvrt století takřka nic slyšet. Čas husitských válek a pohusitských zmatků nepřál dějinné paměti… Jméno p. Lva se v pramenech poprvé vyskytuje až k r. 1452 – to už zásluhou sestry Johany byl dva roky švagrem Jiříka z Poděbrad a dělal skvělou kariéru. V devětatřiceti se stal nejvyšším zemským sudím, ve dvaačtyřiceti nejvyšším hofmistrem českého království. Proslul především diplomatickou cestou ve službách Jiříka po evropských panovnických dvorech (viz 1465 – 1467). Lev z Rožmitálu zahájil velkorysou gotickou přestavbu blatenského hradu i děkanského kostela Nanebevzetí P. Marie.

1444

Byla završena první etapa výstavby nového blatenského chrámu. Na místě původního románského kostela začal několik roků předtím Lev z Rožmitálu budovat gotický. Uvedeného roku bylo dokončeno kněžiště (presbyterium), přičemž zachované kněžiště staršího kostelíku se stalo jeho sakristií. V další výstavbě chrámu pokračoval Rožmitálův sym Zdeněk Lev.

1450

Spanilá, temperamentní a energická Johana z Rožmitálu (? – 1475) se provdala za třicetiletého Jiříka z Poděbrad, čerstvého vdovce (jeho první manželkou byla Kunhuta ze Šternberka, †1449), v onom čase správce Čech ve službách nezletilého Ladislava Pohrobka (†1457). Podle staré blatenské pověsti se Johana s Jiříkem seznámila na oblíbeném místě svých procházek – pod statným dubem v zámecké oboře. Ve skutečnosti o jejím mládí není nic věrojatného známo. Legendární dub padl teprve před několika lety.

1465 – 1467

25. listopadu 1465 vyjelo z nádvoří blatenského hradu slavné poselstvo krále Jiříka z Poděbrad. V jeho čele stanul panovníkův švagr, čtyřicetiletý, duchaplný a dvorný Jaroslav Lev z Rožmitálu. Byl provázen 40 šlechtici a rytíři, mezi nimiž nechběl ani zeman z Plzeňska Václav Šašek z Bířkova, který příhody výpravy zaznamenal ve svém cestopisném deníku. (Alois Jirásek později podle něj napsal knihu „Z Čech až na konec světa“.) Diplomatická akce byla ze strany Jiříka z Poděbrad formou obrany před útoky papežské stolice, která čím dál ostřeji odmítala Poděbradovu moderní politickou koncepci poklidného soužití dvou náboženství v Čechách – katolického a kališnického. „Král dvojího lidu“ čelil hrozbám interdiktu a křížové výpravy proti Čechám tím, že chtěl na svou stranu získat ostatní evropské dvory. Mínil papeže usmířit vytvořením ligy proti osmanské expanzi do Evropy. Proto poselstvo v průběhu let 1465 – 1467 navštívilo německé země, Nizozemí, přeplavilo se do Anglie, poté procestovalo Francii, Španělsko a Portugalsko, aby se přes Itálii a Rakousy vrátilo – bohužel s nevalnými konkrétními výsledky – domů. Vyhlášení klatby a následující válce se Jiří z Poděbrad nevyhnul…

1485 (1487?)

Zemřel Jaroslav Lev z Rožmitálu a byl pochován vedle své manželky Elišky Kolovratové do hrobky v blatenském chrámu, jehož nákladnou přestavbu v gotickém duchupřed časem započal. Panství připadlo synovi Zdeňku Lvovi (? – 1535). Protože byl v okamžiku otcovy smrti ještě nezletilý, poručníkem se mu stal na určitý čas strýc Jan Zajíc z Hazmburka. Bohatství Rožmitálů Zdeněk Lev ještě úctyhodně rozmnožil. Byl zprvu karlštejnským purkrabím, od r. 1507 do 1523 (a pak krátce ještě jednou dokonce nejvyšším purkrabím českého králoství – vzhledem k dlouhodobé nepřítomnosti Jagellonců v zemi vlastně zástupcem panovníka a nejpřednějším úředníkem ve státě

1489

Zdeněk Lev z Rožmitálu povolil blatenským měšťanům vařit pivo.

1492

Počátky rozkvětu blatenského rybníkářství za správy Zdeňka Lva z Rožmitálu. Rybniční soustava už byla pomalu dokončována, přičemž tohoto roku k ní přibyl rybník z nejznámějších – Labuť, původně zvaný Střížovický.

Novověk: 1502 – 1798

1502

Vladislav Jagellonský povolil blatenským měšťanům pořádat dva týdenní jarmarky ročně, jak ho o to požádal p. Zdeněk.

1514

Zdeněk Lev z Rožmitálu vymohl u krále Vladislava, aby blatenští mohli své městečko ohradit zdmi, branami a věžemi (blatenští ovšem hradby nikdy nepostavili) a poskytl jim řadu privilegií, mj. právo užívat městského znaku. „Od pravého rohu k levému je znak pošikem rozdělen na dvě polovice. V hořejším zlatém poli je černá hlava kančí s jazykem červeným a vyplazeným, v dolejším červeném poli vpravo kráčející lev stříbrný o jednom ohonu.“

1523

Zdeněk Lev z Rožmitálu byl zbaven svého dlouho zastávaného úřadu nejvyššího purkrabího, čili hlavního správce královských statků. Byl to muž velmi kontroverzní, na jedné straně velkorysý, marnotratný a vznešený, opravdový šlechtic už renesančního formátu, na straně druhé však hrabivý, ambiciózní, nemilosrdný. Své moci využil k tomu, že se z chudého feudála rychle vypracoval na jednoho z nejbohatšíchmužů v Čechách, ovšem lstivým a surovým okrádáním šlechty, rytířstva i měst. Jeho praktiky vzbuzovaly stupňující se odpor, který vyvrcholil ve sporu o dědictví po Petru z Rožmberka. Tento bezdětný Rožmberk ustanovil v závěti pana Zdeňka univerzálním dědicem svých statků. To ovšem na nejvyšší míru popudilo ostatní pány z Růže a nastalé konflikty přivodily dočasný pád Rožmitálovy moci – Ludvík Jagellonský se služeb konfliktního, všeobecně neoblíbeného pana Zdeňka zřekl.

1526

Smrtí mladičkého Ludvíka Jagellonského v bitvě s Turky u Moháče opustil rod Jagellonců český trůn, o který se vzápětí rozpoutal tvrdý zákulisní boj. Mezi řadou cizích i domácích kandidátů královské koruny se na čas objevil i sám blatenský pán Zdeněk Lev z Rožmitálu. Žezlo nakonec získal Ferdinand I. Habsburský. Pan Zdeněk Lev, typický oportunista, se k němu okamžitě lišácky přihlásil, a zachránil tak pro sebe na další čtyři roky alespoň úřad nejvyššího purkrabího, do něhož před časem už podruhé nastoupil. Setrval ve svém vysokém postavení až do r. 1530.

1535

Smrtí Zdeňka Lva z Rožmitálu (zemřel v Praze a byl pochován v chrámu sv. Víta) skončila slavná éra pánů z Rožmitálu, neboť co následovalo, byl rychlý úpadek a pak finanční bankrot. Blatná se za držení pana Zdeňka proměnila ve výstavné město, byť statut města doposud neměla. Zdeněk především zvelebil své sídlo. Za něho byl postaven honosný Rejtův palác (1515 – 1530), nová zámecká kaple a také hradní věž, v jejímž druhém patře si Zdeněk vybudoval nádhernou pracovnu se stěnami a stropy okrášlenými malbami. Nejvíce péče však věnoval dostavbě blatenského chrámu. Povolal jihočeské stavebníky mistra Staňka a jeho syny, kteří dokončili klenutí chóru a navazujícího dvoulodního prostoru. (V chóru je klenba síťová, v lodích pak diamantová, tak charakteristická pro českou pozdní gotiku.) Blatenský pán nešetřil ani na vnitřní výbavě kostela. Interiér dal vyzdobit figurálními malbami. Zřídil dva skvostně řezbářsky vypracované boční oltáře. Údajně dal v chrámu postavit i nové varhany, široko daleko pak vyhlášené pro krásný, silný a ušlechtilý zvuk.

1535 – 1550

Za posledího z blatenských Rožmitálů Adama Lva, jediného syna p. Zdeňka (existovala ovšem ještě dcea Anna), se rychle nabyté bohatství rodu začalo ještě rychleji ztenčovat, neboť i předtím na něm fakticky vázly vysoké úvěry a dluhy. Nyní se věřitelé počali neodbytně hlásit. Třebaže se Adam snažil sebevíc, bankrotu nedokázal čelit. (Posléze před věřiteli a z obav před zemským soudem na čas uprchl za hranice.) Prodával svá zboží, ponechal si jen Blatnou, Rožmitál, Klenovou a Velhartice, pořád však zbývalo na 65 000 kop grošů dluhů. Roku 1550 byl donucen Blatnou a další statky (mj. Velhartice a Klenovou) prodat pánům ze Šternberka. Odstěhoval se do Olomouce, kde nalezl útočiště u olomouckého biskupa Jana Dubravia (Jan Skála z Doubravky, mj. autor proslulého latinského díla O rybnících). Adam Lev z Rožmitálu zemřel r. 1564. Jeho potomci pak žili na Moravě. Blatenští poddaní považovali Adama Lva, ať jakkoli tísněného majetkovými problémy, za pána laskavého a dobrotivého. Roku 1539 dal pro děkanský kostel u budějovického zvonaře Štěpána ulít obrovský zvon, který pak po tři století ze zvonice při kostele svolával věřící k bohoslužbám. Při největším požáru města v r. 1834 tento zvon, odedávna zvaný Matka Boží, propadl zvonicí a nenapravitelně se poškodil. Roku 1541 povolil p. Adam Lev blatenským měšťanům zřídit si radnici.

1550 – 1577

Něco přes čtrvrt století drželi Blatnou páni ze Šternberka, příslušníci jednoho z nejznamenitějších a nejstarších šlechtických rodů u nás, a to nejprve Adam, po něm jeho synové – zprvu Vilém, pak Zdeněk. Adam, pocházející z konopišťské větve Šternberků, požíval obvzláštní přízně císaře Ferdinanda I. Habsburského, díky které rychle stoupal po žebříčku vysokých funkcí od úřadu karlštejnského purkrabího, poté nejvyššího sudího dvorského až k funkci nejvyššího komořího (správce komorních financí, od 1554). Syn Adamův Vilém se Blatné ujal r. 1555, ale brzy zemřel, takže r. 1560 zboží převzal jeho mladší bratr Zdeněk, dobrý hospodář, za něhož se na Blatensku začalo se systematickým rybničním hospodařením. (Rybníky, jak víme, tu byly už dříve.) Přes veškerou snahu o zvelebení panství se i p. Zdeněk zadlužil. Před smrtí (†1575) odkázal zboží rovným dílem svým 8 dětem. A potomci Zdeňkovi, aby předešli majetkovým tře;nicím, dědictví vzápětí prodali polským pánům z Rozdražova.

1571

V srpnu tohoto roku (24. 8.) došlo nedaleko Blatné, v Šamonicích, k události ve zdejším mírumilovném kraji neslýchané. Byl zavražděn držitel tamních statků Ludvík Lorecký ze Lkouše se dvěma syny. Jeho naivní poddaní se domnívali, že když zeman zahyne, všichni budou svobodní. Vzápětí byli pachatelé pochytáni. Strašný čin zinscenoval sám šamonický rychtář Petr Dulík, který se spolčil se třemi chlapy z rodiny Marouškových a se třemi ženami zaměstnanými přímo na Loreckého statku: s šafářkou Voršilovou, děvečkou Důrou a kuchařkou Maruškou. Celá šestičlená skupina byla odsouzena k smrti a za strašného, krutě vynalézavého mučení popravena na Šibeničním vrchu za Blatnou.

1577

Blatnou získala od zadlužených Šternberků hrabata z Rozdražova. Byl to starý polský rod, který v Čechách obdržel inkolát (vlastně občanství, domovské právo) až krátce po koupi Blatné (1579). Rozdražovští patřili k zarputilým katolíkům, neuměli dobře česky, čímž budili úsměšky, a okolní šlechta si na cizí přivandrovalé feudály dlouho nemohla zvyknout. (Anna ze suché o prvním z Rozdražovských, hraběti Janovi prohlašovala, že je to polský pes.) Nicméně noví pánové Blatensku mnoha způsoby prospěli. Drželi panství až do vymření svého rodu v r. 1691.

1585

Zemřel první z Rozdražovských pánů hrabě Jan, proslulý svou prudkou povahou, muž, který neměl nikdy daleko k tomu, aby tasil meč. Pozoruhodnou skutečností, zaregistrovanou v pramenech právě v Janových časech, bylo prudké rozšíření luteránství na Blatensku. V samotné Blatné, městečku jinak tradičně katolickém, se tehdy ke katolictví hlásilo sotva 10 dospělých osob. Jan z Rozdražova dal nově ohradit velký kus dubového a sosnového lesa, čímž podstatně rozšířil zámeckou oboru, existující už – a to včetně chovu daňků – od časů pánů z Rožmitálu. Vzhledem k tomu, že zemřelý hrabě Jan po sobě zanechal dva malé syny, ujal se péče o výchovu dětí stejně jako správy panství dědeček mladých hrabat Kryštof z Lobkovic, pán na Bílině a Kosti, a po něm jeho syn Oldřich Felix z Lobkovic.

1601

Na žádost Oldřicha z Lobkovic povýšil konečně císař Rudolf II. Blatnou, která už dávno měla svého purkmistra, konšely, písaře a další úředníky, na poddanské město. Povýšením bylo oficiálně a císařovou rukou stvrzeno, co už daleko dříve platilo fakticky, neboť řady městských práv a privilegií blatenští měšťané požívali po věky. Právo trhu měli od r. 1520, právo na pivovar od 1513, právo pečeti od 1514, právo na vlastní radnici od 1541, právo na lov ryb od 1563 atd.

1603

Zletilosti dosáhl hrabě Václav Rozdražovský a až do roku 1623 se ujal správy Blatenska. Byt třikrát ženat, z jeho manželských svazků vzešlo 5 dětí, které však osiřely dřív, než dospěly. Hrabě dal při blatenském kostele postavit špitál pro chudé a také novou školu, r. 1603 zničenou ohněm. V děkanském chrámu nechal pod kůrem zbudovat rodinnou hrobku Rozdražovských, v níž sám později spočinul.

1615

Z časů hraběte Václava se zachovaly informace, poskytující poměrně plastický obraz tehdejších poměrů na Blatensku… Celé panství mělo tenkrát 159 osedlých (osedlý = majitel nemovitosti, domu, gruntu apod.). Panství pozůstávalo ze zámku, města Blatné a z 15 vesnic či menších sídlišť. Byly to tyto vsi a polosamoty: Buzice (15 usedlostí a 2 mlýny), Bezdědovice (ovčín, cihelna, mlýn), Dobšice (pouhé 2 chalupy), Hajany (8 gruntů, 2 mlýny, krčma), Hněvkov (půlka vsi), Chlum (8 gruntů, 1 chalupa), část Mačkova (2 grunty), Metlí (9 gruntů, mlýn), Mračov (2 chalupy), Myštice (mlýn), Nevželice (2 grunty), Paštiky (3 grunty), Střížovice (2 grunty), Skaličany (poplužní čili vrchnostenský dvůr a 2 grunty), Újezd (poplužní dvůr). Město Blatná mělo 70 domů, 10 chalup a 5 mlýnů. Většina domů byla přízemních, zbudovaných ze dřeva, s šindelovými nebo doškovými střechami. Domy nebyly číslovány, ulice nebyly pojmenovány, stavením se říkalo podle podle starých držitelů nebo provozovaných řemesel. Ve městě žilo několik rodin náležejících k nižší šlechtě (Ladislav Býšický z Býšic, Jan Čech ze Žebráku, Alžběta Dlouhoveská z Terešova, Jan Řepický ze Sudoměře aj.). Blatná měla kromě kostela radnici, 2 pivovary (panský a městský), masné krámy na náměstí, lázně, šatlavu a městem procházely 2 poměrně čilé silnice.

1618 – 1648

Českým stavovským povstáním začala de facto třicetiletá válka. Hrabě Václav Rozdražovský jako katolík zůstal věrný Habsburkům, povstání se nezúčastnil a už předtím se ideologickým i ekonomickým nátlakem postaral, aby i blatenští luteráni se navrátily do lůna katolické církve. Nicméně hned první bojová střetnutí mezi císařským vojskem a českou povstaleckou armádou Mansfeldovou se odehrála zejména v jižních Čechách, takže Blatná už v úvodní fázi třicetileté války opakovaně zažívala drancování, rekvizice, kontribuce a kvartýrování žoldnéřů obou stran. Tak tomu bylo až do r. 1624. V následujících etapách celoevropského mocenského zápasu se po většinu času Blatensko sice ocitalo v závětří, avšak za saského vpádu do Prahy se do jižních Čech stáhli císařští (1631), v r. 1639 krajem protáhly jednotky švédského generála Bannera a také na samém sklonku války sem válečné události ještě několikrát dolehly.

1625

Zemřel hrabě Václav z Rozdražova. Poručníkem nad dětmi v závěti ustanovil kromě manželky Anny Marie Berkové také Viléma Slavatu z Chlumu – ano, známého pražského místodržícího, který byl v květnu 1618 společně s Jaroslavem Bořitou z Martinic a písařem Fabriciem stavovskými povstalci vyhozen z okna Pražského hradu do Jeleního příkopu. Slavata byl také jedinou vážněji zraněnou obětí proslulé defenestrace. Po dosažení plnoletosti měl panství zdědit František Hynek z Rozdražova.

1631

Blatná opět jednou vyhořela, tentokrát důkladně. Požáru padlo za oběť 36 domů a mnoho stodol, tehdy vlastně polovina města. Stalo se tak neopatrností vojáka ze Zahrádeckého pluku, císařského regimentu, který tu právě na ústupu kvartýroval v souvislosti se saskou okupací Prahy. Požáry, aniž lze jmenovat všechny, bývaly v Blatné časté. Např. nedlouho před uvedeným neštěstím, v r. 1622, schořelo 11 domů, v r. 1623 přes 30 chalup, atd.

1638

Dospěl František Hynek (Ignác) z Rozdražova a převzal od své zbožné matky Anny Marie Berkové blatenské panství. Nebyl v kraji příliš oblíben. Na rozdíl od matky, pečující o své poddané, myslel hrabě egoisticky především na sebe. Odkoupil, vyhandloval nebo rovnou sebral blatenským mnohá pole i rybníky a využíval obecní pozemky k vlastnímu prospěchu. Ovšem asi nejvíc své poddané rozzlobil, když byl v samém závěru třicetileté války zajat Švédy a odvlečen do Horšovského Týna. Blatenští měšťané mezi sebou ihned vybrali několik set zlatých a složili za svého pána výkupné, pan hrabě však vzápětí po vysvobození zapomněl na jakýkoli vděk.

1654

Pozoruhodný údaj z Berní ruly, charakterizující situaci na Blatensku nedlouho po třicetileté válce: čtvrtina usedlostí zůstala po válce opuštěna.

1691

Skonem pětasedmdesátiletého Františka Ignáce (Hynka) z Rozdražova vymřel tento původem polský hraběcí rod po meči. Hrabě byl sice dvakrát ženat, ale potomků se nedočkal.

1695

Dědic rozdražovského zboží Jan František z Kolovrat, synovec zemřelého hraběte, prodal blatenské panství za 143000 zl. 1000 zl. klíčného hraběnce Ernestině Serenyiové rozené z Löwensteinu. Serenyiové pocházeli z Uher, avšak už od 17. století byli usedlí na Moravě, kde se domohli vysokých funkcí, například Gabriel Serenyi (†1664) zastával úřad zemského hejtmana Markrabství moravského. Na Moravě byl také jako první ze Serenyiů povýšen do hraběcího stavu. Vdova po hraběti Gabrielovi paní Ernestina koupila Blatensko pro osiřelé syny. V roce 1701 přikoupila několik dalších vsí v okolí, mj. Škvořetice, Lom, Neradov, Pacelice a Míreč.

1710

Péči o panství převzal hraběnčin syn Josef Serenyi. Byl to zbožný katolík a pracovitý muž, věrný služebník posledního mužského Habsburka císaře Karla VI. (†1740), za jehož panování se stal dokonce místodržícím Království českého.

1742

Po smrti hraběte Josefa se na dlouhých 45 dalších roků ujala správy Blatenska jeho ovdovělá manželka a matka čtyř dětí Marie Alžběta roz. z Valdštejna. Její péče o poddané, o chudé, o panství, o zámek i městský chrám byla příkladná. Navždy se svou všestrannou činorodostí zapsala do paměti zdejšího kraje. Ani nelze vypočítat, co vše pro blaho Blatné a Blatenska učinila. V zámku, roku 1763 částečně zničeném požárem, vyrostla za její správy nová dvoupatrová budova. Chrámu opatřila paní Marie nový oltář, 11 oltářů menších, nové varhany, několik nových soch světců, drahé liturgické náčiní, dala chrám obílit, takže se opět zaskvěl v plném lesku a opět patřil mezi nejkrásnější a nejbohatší kostely v Čechách. Při hřbitovní kapli sv. Michala dala vystavět ambit se šesti zpovědnicemi. V blízkých Paštikách, na místě staršího gotického kostelíku ze 14. století, dala hraběnka Serenyiová postavit podle plánů vynikajícího architekta Kiliana Ignáce Dientzenhofera nynější (bohužel dnes devastovaný) barokní kostel sv. Jana Křtitele (1747 – 1752), který je od té doby považován za architektonickou perlu celého Blatenska. Mnohé blatenské sochy v plenéru, a to včetně populárního sv. Floriána, jsou také z časů hraběnky Serenyiové. A se stejným činorodým zájmem, s nímž zkrášlovala kraj, obracela se Marie Alžběta k místním lidem. Postarala se o postavení nové blatenské školy (1768), o zlepšení péče o chudé a nemocné, o rozšíření špitálu, o rozvoj chrámové hudby i zpěvu atd.

1753

Letmý pohled na město… V Blatné k tomuto letopočtu pracovalo 19 mistrů ševcovských, 11 kovářů, 11 krejčích, 9 mlynářů, 9 tkalců, 8 řezníků, 7 kolářů, 7 koželuhů, 6 zedníků, 5 zámečníků, 4 pekaři, 4 bečváři, 3 kožešníci, 3 provazníci, 2 truhláři, 2 sklenáři, 1 sedlář, 1 mydlář a 1 traxlíř. A bylo tu v provuzo 7, slovy sedm hospod – vlastně o nic méně než dnes…

1771

Konalo se v Blatné první tereziánské sčítání obyvatelstva a domů. Komise napočítala už 164 domů, mezi nimi 80 právovárečných a 14 budov zámeckých.

1786

Na základě josefinských nařízení, v tomto případě preventivně hygienického charakteru, byl zrušen starý hřbitov u městského chrámu a přenesen za město, do místa zvaného Blýskavky. Nejstaršími dochovanými náhrobky jsou na něm pomníky prof. J. P. Koubka a jeho rodičů.

1787

Zemřela Marie Alžběta hr. Serenyiová, bylo jí takřka 90 let. Byla za upřímného smutku a velké účasti lidí z celého blatenského panství pohřbena do krypty chrámu Nanebevzetí P. Marie.

1794

Dědicové z vedlejší větve serenyiovského rodu prodali panství svobodnému pánu Václavovi z Hildprandtu a na Ottenhausích. Rodina pocházela z Tyrol, ale už od 17. století žila v Čechách, podobně jako jejich předchůdci v držbě Serenyiové žili na Moravě. Hildprandtové byli ještě předbělohorští páni, kteří se u nás objevili v rudolfinských časech.

1798

V souvislosti s protinapoleonskými válkami Rakouska bylo do Blatné, a to na řadu let, povoláno vojsko. Kvartýrovalo na radnici, mělo svůj execírplac, špitál i střelnici.

19. století

1803

Pan Václav Hildprandt zemřel a Blatnou zdědil jeho syn František, c. k. Komoří, člen mnoha českých vlasteneckých společností, mj. i spoluzakladatel Národního muzea, kterému věnoval 1000 zl. Baron František se významně angažoval v další výstavbě blatenského zámku.

1805

První „veřejné osvětlení“ v Blatné – vskutku velmi skromné: byly zakoupeny první dvě lucerny… A jak se dozvídáme z kroniky, také 4 voznice na hašení ohně.

1810

Ve městě byla otevřena první lékárna.

1813

Z iniciativy barona Václava byl v Blatné zřízen cukrovar, a to už na zpracování cukrové řepy, nikoli třtiny. Byl to jeden z prvních cukrovarů v Čechách vůbec.

1818

Blatná dostala novou školu.

1825

První dlažba ve městě – nejprve byla pořízena na „dolejší“ ulici, jak se tehdy říkalo, na tzv. Pražské třídě.

1827

Baron František, c. k. komoří, předal panství svému třicetiletému synovi Ferdinandovi (nar. 1797). Vychovatelem mladého pána byl předtím Jan Evangelista Purkyně. Vzdělával Ferdinanda ve filosofických vědách, v matematice i přírodovědě a plánoval, že se spolu vydají na báňskou akademii v B. Šťavnici. Plán se zhroutil, protože mladý pan Ferdinand byl povolán do české gardy. Ačkoli Purkyně rodinu Hildprandtů brzy opustil (žil na Blatné v l. 1809 – 1812) a věnoval se studiu medicíny, dál byl svými pány na studiích hmotně podporován.

1828

Cestou do Budějovic se v Blatné zastavil (20. listopadu) abbé Josef Dobrovský, tenkrát už obecně uznávaný duchovní otec české obrozenecké vzdělanosti.

1829

18. dubna. Velká povodeň protrhla hráz rybníka Hodaně nad Blatnou a voda vtrhla do města. Při vytahování stavidel na Pustém byli proudem strženi dva šestnáctiletí chlapci, mlynářský synek Václav Dražík a mládek Martin Hauzar. jejich bezvládná těla byla nalezena pár kroků od Nového mostu. Místo tragédie dodnes označuje z kamene vytesaný kříž. 1832 Koncem září dolehla na město epidemie cholery, na niž jen v samotné Blatné pomřelo 35 lidí.

1834

Asi největší neštěstí v dějinách Blatné. V sobotu 13. září o půl desáté ráno vypukl u souseda Josefa Janovského „na dolejším placu“ požár, který se bleskem rozšířil a během několika hodin takřka celé město lehlo popelem. Schořelo 118 domů (v jiných pramenech se uvádí až 147 domů), radnice, děkanství, škola, špitál i kostelní věž, jejíž všechny zvony se žárem rozlily, jen největší z nich, Matka Boží, propadl dvěma patry zvonice, zaryl se do země a praskl. Na 1200 lidí se ocitlo bez střechy nad hlavou a bez potravin, tím spíše, že bylo nedlouho po sklizni a obilí se nalézalo ve stodolách. Při hašení požáru zahynul jeden voják, František Mazáč. Na pomoc postiženým občanům Blatné povolil císař František I. sbírky ve všech rakouských zemích.
Přes Blatnou začal jezdit první pravidelný dostavník, a to na lince Budějovice – Písek – Blatná – Plzeň.

1843

Od tohoto roku byl v Blatné pošmistrem Josef Vodvářka, původem kovář, jehož dcera Dorota, žijící v Praze, se později stala matkou spisovatelky Elišky Krásnohorské (nar. 1847).

1845

V Benátkách, kde se opakovaně léčil, předčasně zemřel pouze osmačtyřicetiletý baron Ferdinand Hildprandt. Byl převezen domů a pohřben v rodinné hildprandtovské hrobce, kterou si páni na Blatné zřídili ze staré kostnice u Dientzenhoferova kostela v Paštikách. Ferdinand se tak ocitl po boku otce Františka, kterýskonal o dva roky dříve (1843), ve svých 73 letech. Po Ferdinandově smrti nějaký čas spravovala panství vdova paní Karolina, načež správu r. 1849 postoupila synu Robertovi.

1846

První podrobnější zpráva o blatenském divadle v zámeckém parku, zbudovaném prý už r. 1808. Dřevěná budova s malým hledištěm měla na svou dobu moderně vybavené jeviště, umožňující jak kulisovou úpravu, tak i průhledy do obory a scénografické zapojení přírodního popředí. Na jeviště mohli vjíždět koně i vozy jako ve starých rytířských hrách. Podle nejstarší zprávy se v dubnu 1846 na scéně úspěšně hrála Donizettiho zpěvohra Marie, dcera pluku.

1848

Revoluční rok 1848 přinesl nejen zrušení nevolnictví a feudálních vztahů vůbec, ale také likvidaci starého vrchnostenského, tzv. patrimoniálního zřízení. Namísto dosavadních vrchnostenských panství se základem nového správního členění staly obce sdružené do vyššího organizačního článku – 207 soudních okresů. 1. února 1850 se okresním městem, a to na více než sto lez, stala i Blatná. Počalo tu působit c. k. okresní hejtmanství.

1850

Letmý obraz Blatné kolem r. 1850… Ve městě bylo 257 domů, z toho 22 domů tzv. zámeckého okresu. Žilo zde 1805 obyvatel. Právovárečných měšťanů bylo 81. Většinu obyvatel tvořili řemeslníci a živnostníci, jichž tu žilo celkem 422, totiž 218 cechovních mistrů, 99 tovaryšů, 105 učedníků a pomocníků. Každodenní potřeby obyvatel zabezpečovalo mj. 39 ševců, 13 řezníků, 6 pekařů a kupodivu i 15 (!) hudebníků. Blatná měla 2 pivovary, cukrovar, lihopalnu, draslovnu, pilu, vápenici, cihelnu, 8 mlýnů, 40 napuštěných rybníků. Byl tu lékař, ranhojič, lékárna, 4 porodní báby. Obec měla i svou národní gardu s více než 200 členy a vlastní zbrojnici s 82 ručnicemi.

1850-1856

Baron Robert, univerzitně vzdělaný muž, účastník Slovanského sjezdu v r. 1848, zemský poslanec a později (od 1885) doživotní člen panské sněmovny, člověk projevující vždy vřelé vlastenectví, se pustil do rozsáhlé přestavby blatenského zámku v tehdy módním slohu romantické novogotiky. Rekonstrukce probíhala podle projektu arch. Bernharda Gruebera, profesora na německé polytechnice v Praze.

1851

Vzniklo a začalo v Blatné pravidelně hrát ochotnické divadlo. U jeho kolébky stál především Dr. Jan Strakatý, syn operního pěvce Karla Strakatého, pozdější ředitel královského zemského českého divadla v Praze, tenkrát student. V témže roce vznikla městská školní knihovna. (První knihovnou služící nejširší veřejnosti byla knihovna Občanské besedy, založená r. 1867.)

1855

Nová reorganizace státní správy – namísto dosavadních okresních hejtmanství byly zřízeny okresní úřady. Blatná se stala jedním z 207 českých měst se sídlem okresního úřadu, spadajícího pod krajský úřad v Písku . (V r. 1868 byla okresní hejtmanství v poněkud jiných hranicích obnovena.)

1856

V polovině června přenocoval v zájezdním hostinci U bílého lva na blatenském náměstí těžce nemocný Josef Kajetán Tyl. Byl na cestě z Vodňan do Plzně, kde brzy nato zemřel.

1861

Vznikla Občanská beseda, po ochotnících nejstarší národní spolek v Blatné. Rozvinula bohatou vzdělávací kulturní a zábavní činnost (přednášky, koncerty, zábavy), organizovala hru v šachy a kuželky, budovala spolkovou knihovnu.

1863

5. července byl založen pěvecký spolek Úslavan, dodnes existující sborové vokální těleso s více než stotřicetiletou tradicí. Název populárního sboru byl odvozen od tehdy užívaného jména pro říčku Lomnici. Úslavan měl kromě mužského, ženského a smíšeného sboru také smyčcový orchestr a smyčcový kvartet. Zakladatelem Úslavanu byl všestranný muzikant, ale i režisér místního ochotnického divadla Josef Martinovský. Po jeho smrti r. 1876 převzal vedení spolku jeho syn Jaroslav. Od tohoto roku měla Blatná dva pravidelné poštovní spoje. Ráno ve 4 h. vyjížděl poštovní dostavník do Písku, odkud se vracel kolem 17 h. Do Březnice vyjížděl ve 13 h. a vracel se na druhý den mezi 10 a 11 h. Nejbližší dostupnou železniční stanicí zůstávala vzdálená Březnice.

1865

25. září byla Blatná novou správní reorganizací potvrzena jako politický okres a stala se sídlem okresního zastupitelstva. Prvním okresním starostou byl v letech 1865 – 1868 Robert svobodný pán Hildprandt. (Byl později starostou ještě jednou, a to v letech 1880 – 1888.)
Na Blatensku bylo k tomuto roku 72 km silnic, o něž se staralo 20 silničářů (cestářů). K hrazení nákladů na údržbu se na sedmi místech (v Drahenickém Málkově, Škvořeticích, Bělčicích, Radošicích, Kadově, Hvožďanech a Lnářích) až do roku 1894 vybíralo mýto. Někdejší obecní cesty byly postupně upravovány na okresní silnice, takže v roce 1926 jejich celková délka vzrostla na 182,5 km.

1868

Blatná dostala novou prostornou budovu radnice.

1869

V Blatné byla zřízena první telegrafní stanice.

1870-1890

Hrst zajímavých mzdových a cenových údajů, týkajících se tohoto období… Průměrná denní mzda v Blatné bývala tehdy 60 krejcarů. Tyto peníze reprezentovaly hodnotu 1 kg hovězího masa. 1 kg chleba byl za 20 kr., 1 kg brambor za 8 kr., 1 litr mléka stál 20 kr., 1 litr piva 16 kr., vstupné na ochotnické představení 20 – 40 kr. Hektar pozemku se kupoval za cenu kolem 150 zl.

1871

Na základě říšské školní reformy z roku 1869, jíž byly dosavadní školy národní rozděleny na školy obecné a měšťanské, byla v Blatné zřízena nejprve chlapecká, vzápětí i dívčí měšťanská škola, jedna z vůbec prvních v Čechách. Měšťankou byla povinná školní docházka rozšířena ze 6 na 8 let. Do r. 1918 existovaly na blatenském okrese jen 3 měšťanské školy – kromě blatenské ještě v Březnici a o něco později v Rožmitále. Problémem bylo, že po 10 let neměla škola vlastní budovu a muselo se vyučovat v najatých prostorách. Chlapeckou měšťanku od počátku navštěvovalo asi 100 žáků, dívčí jen něco přes 40.

1874

Počala fungovat občanská záložna, tzv. Záložní čili výpomocná kasa, nejstarší peněžní ústav v Blatné.

1875

Při blatenské měšťance byly zřízeny nedělní řemeslnické kursy pro tovaryše i mistry. Frekventanti, jichž bylo asi 40, se učili kreslení, rýsování a některým předmětům z přírodních věd. V témže roce ve městě vznikl Včelařský spolek, jehož činnost r. 1900 vyvrcholila zemskou včelařskou výstavou a sjezdem českých včelařů v Blatné.

1876

Ve středu města, vydlážděném už kočičími hlavami, avšak nadále bez podzemní kanalizace, jen s povrchovými odpadními stokami, už po večerech svítí 23 petrolejových lamp. V r. 1903 jich bude 50.

1879

Ve městě byl založen sbor dobrovolných hasičů, nejstarší český uniformovaný, a proto i oblíbený spolek. Blatenský vlastnil 2 stříkačky a svobodný pan Ferdinand Hildprandt sboru propůjčil část parku ke cvičení. Heslo: Bližnímu k ochraně, vlasti k oslavě. V témže roce byla pod heslem Spojme se! založena Dělnická beseda, spolek určený zprvu k pěstování občanské vzájemnosti a k zvyšování vzdělanosti, později proměněný (1901) na „Vzájemně podpůrný spolek řemeslníků, živnostníků a dělníků pro Blatnou a okolí“. V blízkém okolí Blatné je obhospodařováno 62 rybníků o celkové výměře 602 ha.

1883

V rodině Ludvíka Bricha, učitele na blatenské měšťance a jejího pozdějšího ředitele (působil na škole ojedinělých 40 let) se narodila dcera Anna, pozdější manželka sochaře Vojtěcha Suchardy a teta malíře Cyrila Boudy.

1884

23. listopadu 42 přátel Tyršových myšlenek založilo v Blatné Jednotu sokolskou. Hned v květnu následujícího roku Sokol zahájil aktivní tělovýchovnou činnost, zatím jen na dvoře školy, v zimě dokonce ve školním průjezdu, protože krytou tělocvičnu Blatná neměla. Od 1889 se cvičilo v hostinci U Motyků, později v dalších hostincích. Do skutečné tělocvičny se místní Sokolové dostali až po dobudování nové školy na Topiči.

1887

Blatenský okres k tomuto datu tvořilo 95 politických a 115 katastrálních obcí. Měl rozlohu 678 km^2 a 52598 obyvatel. Na 1 km^2 žilo průměrně 78 lidí, zatímco průměrná hustota osídlení Čech byla 112 obyv./km^2. V samotné Blatné bylo 271 zděných a 82 dřevěných domů.

1889

V Praze zemřel baron Robert Hildprandt. Nalezl odpočinek v rodinné hrobce v Paštikách. Panství se ujal jeho syn baron Ferdinand. V r. 1892 se oženil s Josefinou hraběnkou Thunovou z Hohensteinů. Po dlouhá léta pak tento nový blatenský pán dál pečoval o rozkvět kraje. Ve městě založil mj. Husovy sady a jeho přičiněním byla postavena dodnes sloužící moderní a rozlehlá blatenská škola. Co však především, baron probojoval zřízení místní železnice Strakonice – Blatná – Březnice.

1893

Byla zřízena živnostenská pokračovací škola, jakási průmyslovka té doby. Měla třídu přípravnou a dvě třídy postupné. R. 1897 byla při škole zřízena obuvnická speciálka (38 učňů!).

1895

Koncem května navštívil Blatnou habsburský arcivévoda Ferdinand d’Este. Přijel k baronu Hildprandtovi ukojit loveckou vášeň střelbou na jeleny a daňky v zámecké a újezdské oboře. Arcivévoda tu krátce pobyl už v r. 1891.
21. červen. Patrně vůbec největší povodeň v dějinách Blatné. Hráze na příkopech byly protrženy. Voda zničila nebo vážně poškodila na 60 domů a způsobila škody za více než čtvrt miliónu zlatých.

1896

Zrodil se místní spolek Červeného kříže. Jeho předsedkyní se stala hraběnka Augusta Hildrpandtová. Za první světové války zřídila tato organizace v Blatné vojenský lazaret s 35 lůžky. Nacházel se v budově bývalé měšťanky, pozdějšího chudobince. 13 občanů Blatné už jezdí na velocipedech! A r. 1903 bude založen Klub velocipedistů…

1898

Po mnoha jednáních městského zastupitelstva a po řadě let odkladů dostaly ulice v Blatné, doposud bezejmenné, konečně své názvy: Velké náměstí, Karla Strakatýho třída, J. P. Koubkova třída, Karla ze Stradiotů třída, Nádražní třída. Komenského ulice, Zahradnická ulice, Topičské náměstí, Pivovarská ulice, Husovo nábřeží, Na obůrce atd. O veřejnou bezpečnost se starají 2 strážníci, v noci 2 ponocní, v době žní navíc 4 polní hajní. V Blatné je 12 veřejných a 183 soukromých studní.
V Blatné byla zřízena veřejná knihovna Fr. Palackého. Byla jí propůjčena místnost v okresním domě a do vínku dostala 300 knih. Současně bylo zřízeno 20 mobilních knihovniček, každá o 50 svazcích, putujících po okolních vsích.

1899

Červen. Jako jedno z posledních měst v Čechách a jako vůbec poslední sídlo okresního hejtmanství se Blatná konečně dočkala železničního spojení. Byla otevřena dráha Strakonice – Blatná – Březnice s odbočkou Blatná – Nepomuk. Výstavba dráhy po řadě odkladů započala v listopadu 1897. Na území blatenského okresu měla železnice délku 39,3 km. Městu bylo konečně umožněno spojení se světem – otevřela se mu cesta na jih, sever a západ. Vždyť dříve se do nejbližších sousedních měst jezdilo výhradně povozy a cesta trvala čtyři pět hodin.

20. století

1903

Byla otevřena dvouletá pokračovací škola obchodní (kupecká).

1902 – 1904

Po dlouhých komplikovaných přípravách, ale rychlé výstavbě byla na Topiči slavnostně otevřena nová velkolepá budova pro obě školy, obecnou i měšťanskou. Palác dodnes sloužící vzdělání patřil ve své době k nejrozlehlejším vzdělávacím komplexům jižních Čech a nadále je po zámku jejvětší stavbou ve městě. Základní kámen byl položen v r. 1902, v r. 1904 byl projekt arch. Karla Fialy, který školu navrhl v tehdy módním novorenesančním slohu, nákladem půl miliónu korun dokončen.

1906

Odstraněním nevzhledného panského špitálu se z náměstí otevřel přímý pohled na architekturu kostela Nanebevzetí P. Marie a sousední zvonici, tvořící svými 45.5 metry výškovou dominantu města.

1907

Zahájila provoz Městská spořitelna. V témže roce získala Blatná první telefonické spojení, a to s Prahou a Pískem.

1908

Vznikl spolek zahradníků.

1909

Založen ve městě hřebčinec s chovem tzv. chladnokrevného koně.

1910

Blahodárné působení železnice na růst zaměstnanosti, na rozšíření odbytišť atd., se projevilo i tím, že tradiční vystěhovalectví do sousedních zemí a zejména do Ameriky se takřka zastavilo. V uvedeném roce byl v Blatné po mnoha desetiletích opět zaznamenán přírustek obyvatelstva. Počet obyvatel ve městě toho roku dosáhl 3229 osob.

1911

Zrodila se Dělnická tělocvičná jednota, DTJ.

1914

Blatná těsně před 1. světovou válkou… Ve městě je 420 domů, žije zde 3225 obyvatel. Fungují tu 2 pivovary, sladovna, lihovar, tiskárna, 4 stavební firmy, 7 lomů v blízkém okolí. Výrobou obuvi se zabývá 127 ševců. Některé ceny z toho roku: 1 kg žitné mouky 0.28 K, 1 kg hovězího 1.60 K, 1 l mléka 0.18 K, 1 kg másla 2.60 K.
Blatenský zahradník Jan Böhm založil na pozemcích u Řečice první školky růží, zárodek později proslulého pěstebního závodu (1919), který dal vzniknout pojmu „Blatenská růže“.
Mobilizační vyhlášky z 26. července vylepené po Blatné předznamenávají čtyřleté období 1. světové války, hladu, bídy a zármutku. Z evropských bojišť se už nikdy domů nevrátí 87 občanů města…

1922

Blatná a některé blízké obce byly elektrifikovány (Bělčice, Kasejovice, Lnáře, Sedlice a částečně Škvořetice). O zavedení elektřiny usilovalo okresní zastupitelstvo už od r. 1913, ale projekt byl po vypuknutí 1. světové války na dlouho odložen ad acta.
Z iniciativy Josefa Siblíka, archeologa a ředitele měšťanské školy, Rudolfa Zdráhala, tehdejšího starosty města, a dalších občanů bylo v Blatné zřízeno okresní muzeum. Zpočátku sídlilo v nové budově školy.

1923

Otevřena dvouletá lidová škola hospodářská, zaměřená na doplnění vzdělání v naukách zemědělských.

1925

Vznikl místní odbor Klubu českých turistů. Hned v prvním roce existence získal 90 členů. V témže roce má zdejší klub velocipedistů 70 členů.

1928 – 1930

Pohasíná sláva blatenských ševců, která započala za tereziánských a pak napoleonských válek velkými zakázkami pro erár a vyvrcholila v druhé polovině 19. století. Nejrozšířenější řemeslo v blatné přežilo ještě 1. světovou válku, brzy poté se však dostavila tvrdá expanze a konkurence zlínské firmy Baťa. Houstnoucí síť baťovských prodejen sériově vyráběné, a proto lacinější obuvi učinila z blatenských ševců postupně příštipkáře, kteří se museli spokojit už jen s opravami rozbitých bot.

1931

Blatenský podnikatel Emil Kohn založil ve městě výrobnu baterií značky ORKA. Byla zastavena začátkem druhé světové války, protože Kohn byl Žid. S celou rodinou byl později deportován do koncentračního tábora, odkud se nikdo z Kohnů nevrátil…

1936

V bývalé elektrárně na rybníku Pustém založil Bohumil Hrubec strojírenskou dílnu VELOSPOL, kde začal vyrábět součástky k jízdním kolům a také dvoukolové kárky VESPO. Velmi produktivní továrnička (měla až kolem stovky zaměstnanců) byla v r. 1948 znárodněna a přešla pod správu ČZM.

1942

V Blatné byla zavedena zajímavá výroba zboží ze slámy, lýka a dřeva. Zpracovávala se také sítina neboli palach, sklízená na okolních rybnících. Zhotovovaly se z ní sandály, tašky aj. výrobky. Jiným materiálem byl tzv. lykocel. V továrničce se šily i slaměné sandály pro wehrmacht – na vojenských dodávkách pro říši tu pracovalo za války až 300 lidí, chráněných tak před totálním nasazením.

1945

V Prvních květnových dnech byla Blatná osvobozena americkou armádou, a to motorizovanými jednotkami ze svazu generála Pattona. Americká armáda vstoupila do města 7. května ve směru od Záboří a Horažďovic. Několik kilometrů východně od Blatné vedla demarkační linie mezi americkými a ruskými jednotkami.

1946 – 1950

V Blatné pracoval malý kosmetický závod, pobočka děčínského Schwarzkopfu (Černá hlava). Vyráběl krémy, brilantiny, šampôny, kolínské vody a zaměstnával až 70 lidí. Později výrobnu pohltil a zastavil n. p. Rakona Rakovník.

1947

Zrodil se nový výrobní obor, firma později proslulá pod názvem RESONET zabývající se v Blatné výrobou malých elektrofonických pián, časem i kytar. V 50. letech převzalo výrobu družstvo Dřevokov.

1948 – 1949

Začíná se psát historie zrodu prvního opravdu velkého strojírenského závodu ve městě, Českých závodů motocyklových v Blatné, pobočky ČZM ve Strakonicích. U počátku ČZM Blatná bylo znárodnění VELOSPOLu, specializovaného na výrobu součástí k jízdním kolům a malých kárek VESPO. Od r. 1949 se v továrně přešlo na výrobu dílů k motocyklům ČZ. Od r. 1960 se tu začaly vyrábět proslulé motorové tříkolky. ČZM Blatná v průběhu dalších let vyrostla na mohutný závod s 1800 zaměstnanci. Podnik dodnes existující prochází v současnosti složitým procesem transformace a hledáním nových perspektivních výrobních programů.

1948 – 1972

V tehdejší éře tzv. socialistické industrializace se Blatná vskutku hluboce proměnila, z tichého městečka se poměrně rychle stalo průmyslové město, jehož obyvatelstvo se takřka zdvojnásobilo. Ke starším třem závodům (tiskárna, mlékárna, rybářství) přibylo šest nových: 1948 ČZM, 1950 Dřevokov, 1951 Pekárny, 1951 Západočeské kamenolomy a štěrkopísky, 1958 Tesla, 1972 Mykoprodukta. V r. 1970 pracovalo v průmyslových závodech Blatné už 2400 zaměstnanců.

1949

Na základě zákona o zakládání jednotných zemědělských družstev začíná v Blatné tvrdá a zdlouhavá přesvědčovací kampaň, která má Blatenské získat pro vstup do JZD. Přinese výsledky až o sedm let později.

1950

Blatná, ač sídlem okresu, je pořád poklidným malým městečkem s pouhými 3252 obyvateli, což je prakticky stejný počet jako na začátku 20. století. Je tu jen 6 bohatších zemědělců s výměrou půdy nad 10 ha, 44 zemědělců s polnostmi od 5 do 10 ha, 58 má 2 – 5 ha, 34 jen 1 – 2 ha. Mnoho rolníků se pořád ještě účastní společného výmlatu na vypůjčené mlátičce stojící na tržišti. Blatná je chudá a její obyvatelé se musí živit kombinací řemesla a zahradničení. Především se tu pěstuje majoránka, město a okolí je jedním z největších producentů tohoto koření v republice.
Bylo založeno Lidové družstvo dřevozpracující, pozdější a dodnes existující Dřevokov. V průběhu svého růstu proslulo družstvo výrobou kvalitních předsíňových stěn, kytar, bas, zvukových snímačů a loveckých potřeb.
Teprve v tomto roce se v Blatné začala budovat moderní kanalizační síť. Práce však postupovaly pomalu. Až v l. 1979 – 1981 byl dokončen hlavní sběrač odpadních vod.

1956

V Blatné je založeno jednotné zemědělské družstvo JZD Blatenská růže. Postupně, slučováním s dalšími družstvy (JZD Řečice, Chlum, Bezdědovice atd.) několikanásobně vzroste a z původních asi 500 ha zemědělské půdy bude v r. 1976 obhospodařovat 1860 hektarů. To už bude původní malé JZD kooperačním seskupením 8 družstev Blatenska.
V blatenské mlékárně, existující už od r. 1928, začala výroba sýru typu JADEL, která pak zdejší závod proslavila i za hranicemi Československa.

1958

Začal se budovat v současnosti druhý největší blatenský závod, příští součástková základna koncernu Tesla – Tesla Blatná. Od skromné počáteční výroby odrušovacích koncovek dospěla produkce k široké škále potenciometrů, odporů, polovodičových prvků, izolátorů, diod, atd. V osmdesátých letech, kdy závod prožíval největší konjunkturu, zaměstnával až 1200 pracovníků, zejména žen, dojíždějících do Blatné z okolních obcí z okruhu až 20 km.

1960

V souvislosti s novou územněsprávní reformou byl k nevoli většiny blatenských občanů zrušen okres Blatná, a to ve prospěch nového okresu Strakonice. Řada institucí okresního formátu (pojišťovna, spořitelna, soud) začala z Blatné po tomto datu postupně mizet.

1968

21. 8. v 16 hodin projíždí Blatnou ve směru Plzeň – České Budějovice první jednotka sovětské okupační armády.

1970

Reorganizace městského národního výboru v Blatné.
Návštěva bulharské delegace z družebního města Gabrovo.
V blízkých Bezdědovicích byla postavena úpravna vody s rozvodem vodovodních řádů do většiny městských částí.

1973

Připojení obcí Buzice, Bezdědovice, Hajany, Chlum a Skaličany k Blatné.

1978

Skončila výroba oblíbeného blatenského piva, desítky i dvanáctky, a to bez ohledu na to, že blatenské pivo, zvláště oblíbený Kohout, bylo považováno za nejkvalitnější hned po plzeňském Prazdroji. Pivo se ve městě prakticky nepřetržitě vařilo od r. 1489. Teď byl uzavřen i druhý ze zdejších pivovarů, někdejší panský. Podobný osud potkal v r. 1950 místní koželužnu, v r. 1955 údajně nerentabilní lihovar a v r. 1970 jatka…

1981

V Blatné byly vybudovány vodojemy, které konečně vyřešily nejpalčivější problémy s dlouhodobým akutním nedostatkem pitné vody. Vážné komplikace však zůstaly, a to dodnes: Blatná užívá vodu povrchovou, ze Závišínského potoka. Její úprava je velmi náročná.

1982

V centru Blatné byla zahájena výstavba účelného sice, avšak architektonicky nevhodně předimenzovaného, nehezkého domu služeb.

1985

Město Blatná velkolepě oslavilo 750. výročí své historickými prameny doložené existence.

1987

Velká povodeň na Blatensku. Po vydatných dešťových srážkáchdošlo k protržení několika rybníků na Lnářsku.

1989

19. listopadu bylo v Blatné založeno Občanské fórum, jedno z prvních v republice.

1990

Dokončeno přemostění Lomnice u restaurace Myslivna.
29. května navštívil Blatnou prezident ČSFR Václav Havel.

1992

Zámek Blatná byl navrácen původním majitelům, rodině Hildprandtů.

Život v Blatné dnes

Blatenský kolorit tvoří typická krajina, památníky, události, osobnosti z let minulých, ale především lidé se svými starostmi a radostmi.

Sociologické šetření z roku 1992 se pokusilo odkrýt a zmapovat jevy a příčiny současné sociální situace v Blatné. Některé jsou charakteristické téměř pro každé jihočeské město, některé jsou jedinečné, blateňácké.

Město Blatná nemá plně jednotný urbanistický a architektonický charakte, avšak zdá se, že jeho stylová rozmanitost se neodráží v stylové rozmanitosti životního běhu jeho obyvatel.

Z výsledků průzkumu vyplynulo, že Blatenská populace se vyznačuje poměrně významnou generační kontinuitou se silným zastoupením starousedlíků. Nejpočetnější vrstvu tvoří občané nad 45 let, kteří mají středoškolské vzdělání.

Dalo by se říci, že život ve městě se odvíjí zejména od instituce sousedství a přátelských rodinných vazeb. Lokální prostředí je pro obyvatele Blatné jakýmsi světem v malém a neradi je opouštějí. Celkový image města v pohledech a prožitcích obyvatel je charakterizován silnými vazbami k přírodnímu prostředí a tradičnímu pojetí života v lokální společnosti.

To, že městu dominuje generační kontinuita se silným zázemím starousedlíků, jistá filozofie starousedlictví, způsobuje, že opakované imigrační vlny jsou příčinou určitého pnutí v lidských vztazích. Drtivá většina obyvatel však nehodlá Blatnou opustit. Blatenští obyvatelé jsou na svoje město silně emocionálně vázáni.

Blatná je svým historickým vývojem, složením obyvatelstva, kulturní tradicí i vybaveností pro kulturní život jednou z konkrétních podob malého českého města, kde je charakteristické napětí mezi spokojeným poklidem početných skupin občanů a nespokojeností minorit. Toto plyne z napětí mezi ambicemi a omezenými možnostmi jejich naplnění, což je dáno velikostí lokality, ekonomickými zdroji a materiálně technickým zázemím.

Tak jako všude jinde, tak i v Blatné se lidé sdružují do různých mocenských či zájmových seskupení, která za pět let existence pluralitní společnosti dostala jasnější kontury. Podle mínění blatenských obyvatel existují čtyři typy vlivných seskupení v sociální oblasti. První typ souvisí s představou o vlivu různých spolků, organizací a občanských iniciativ. Druhý typ zvýrazňuje vliv různých „mafií“ a politických stran. Třetí typ považuje za vlivný především skupinu podnikatelů, částečně církev a obyčejné lidi, čtvrtý, nejméně se vyskytující, souvisí s představou o vlivu místního tisku a městského úřadu.

Sociální situaci v Blatné, charakterizovanou filozofií starousedlictví a tradicionalismem, dokumentuje také vztah k zájmovým sdružením. Z těchto sdružení jsou občanům nejsympatičtější a nejlépe hodnotí ochránce přírody, Červený kříž, dětské organizace a hasiče, mimořádně velké sympatie mají divadelní ochotníci. Naopak značně negativně se stavějí občané k organizacím politických stran.

Charakteristickým rysem sociálního klimatu města Blatná je velká míra sociální stabilizace, minimální míra migračních záměrů a značná sociální sdružnost, která je založena na silných příbuzenských a mimorodinných přátelských vztazích v okolí bydliště. Zvláště typická je rovnováha mezi oceňováním kvalit přírodního prostředí a historických tradic. Tradicionalistický způsob života však zřejmě vede k tomu, že ochotu odstěhovat se projevují lidé, jenž jsou nositeli moderního, progresivnějšího životního stylu, který by trochu rozvířil stojaté vody tradice a starousedlictví.