krajina na Blatensku

Blatensko? To je především půvabný, podmanivý, měkce modelovaný kraj, vlídný svým zjevem i lidmi, kteří tu žijí, zdravý podnebím, a to kupodivu dodnes, kdy valná část české krajiny jinak trpí a skomírá pod mračny ekologických hrozeb. Tady se lidé odedávna dožívali vysokého věku a lidé starší sto let nebývali žádnou vzácnou výjimkou. Blatensko není „velký“ svět dramatických linií, hlubokých kaňonů a pyšných, erozí věků rozrytých skalisek. Tady má příroda komorní rozměry, patřící do světa spíše „malého“, o to však přehlednějšího. Neprotékají tudy mohutné řeky, to spíš tiché meandrující potůčky. Nevypínají se tu vyzývavé hrady, to spíš malé, zapomenuté už tvrze, mírumilovné kostelíky a boží muka uprostřed mozaiky polí, luk a rybníků. Pořád tu ještě voní remízek a sem tam mateřídouška. Tohle není kraj, kde vznikají historické eposy, to spíš zadumané básničky a písně. V mlžném ranním oparu možná Blatensko vyhlíží až maličko ospale. Ve skutečnosti je mírné, přívětivé, poetické, a tím jak ještě pořád leží poněkud stranou novodobému ruchu a civilizačnímu třeštění, nabízí poutníku zážitek příjemné nostalgie, návratu zpátky, k životu rozvolněného, moudřejšího tempa.

Blatensko je nerozlehlá, minuciózně tvarovaná kotlina. Mělká podlouhlá mísa položená do Čech přibližně v západovýchodním směru. Kolem dokola má mísa vyvýšený okraj, je zarámcovaná do límce kopců a pahorků zdobených dekorem takřka souvislého lesa. Skoro vše co je uvnitř mísy, leží o 70 až 100 metrů níže. Do blatenského regionu se poutník dostane vlastně jen po cestách vedoucích dolů, z velmi povlovného kopce, podobně jako polárník nemůže ze severního pólu zamířit jinam než k jihu. Blatensko ovšem není žádný severní pól, a jestli trochu, tedy v tom smyslu, že představuje severní pól jižních Čech, jejich poslední výběžek „vzhůru“, vlastně pásmo, kterým se Čechy jižní přátelsky setkávají se středními a západními Čechami.

Vše, na co si poutník vzpomene a co spatří, je na Blatensku opravdu mírné a přátelské. Lesy, ač ještě ve 13. století bývaly součástí pohraničního hvozdu a tvořily neproniknutelný pralesní horizont, jsou dnes prostupné, čitelné, o vydařených sezónách lákavé množstvím hub. Kopce neodrazují ani nejpohodlnějšího z turistů. Dá se na ně vyšplhat a opět slézt, vždyť nejvyšší u Mužetic má vrchol ve výšce 573 m n. m. Klima? Zajisté mírné až k průměrnosti: roční teplota kolem 7 stupňů Celsia, srážky kolem 550 mm. A jakmile do kotliny zasvítí slunce, je z kopečků vidět jeho mnohonásobné pozemské zrcadlení. To se koupe po boku ryb a naháčů v desítkách rybníků rozstříknutých po kraji.

Ano, Blatensko je také a současně voda, zejména rybniční, a tedy líná. Ale i potoky tu tečou zpomaleně, plochým reliéfem aby z Brd (Závišínský), od Lnářů (Smolivecký, Tchořovický čili Jesec) či z mnoha okolních rybníků svedly svá meandrující mělká koryta do řečiště společného – do Lomnice. Říčka takto přejmenovaná v městečku Blatná na Lomnici (kdysi Úslava) se pak vydává přes Mirotice, kde se spojuje s Vlčavou, a zamíří k Vltavě, aby vrátila vypůjčenou vodu do Orlické přehrady. Blatenští dodnes nemají jistotu, co Lomnice vlastně je: jedni říkají potok, druzí říčka, třetí řeka. Rozkolísání představ obráží skutečnost. Neboť potůčky se tady „na blatech“ odedávna umí na jaře proměnit v rozhněvaný dravý živel, schopný prorvat hráze rybníka či strhnout mlýn. V takových drsných chvílích, přicházejících dnes už bohudíky zřítkakdy, se pak Lomnice proměňuje z potoka v nebezpečnou, doširoka rozlitou, výhrůžně hučící a obávanou řeku.

Všechno špatné pro něco dobré: během tisíciletí smetly občasné vodní spousty z Brd a naplavily do zdejší kotliny nejen poměrně úrodou prsť, ale i zlatonosné písky. Jejich mocné nánosy předchozí generace už několikrát prosely. Na nás tu zlata asi moc nezbylo. Možná však některý poutník procházející blatenským krajem má na krku či prsteníku šperk ze žlutého blyštivého kovu, kdysi vyrýžovaného právě zde… Co všechno je ještě Blatensko? To jsou oblázky. Nespočetná množství vodou přinesených oblázků, krásně vyhlazených, avšak hyzdících ornou půdu a od věků přidělávající práci zdejším rolníkům. Blatensko, to je květ bramboru – „erbovní znamení“ kraje, jak napsal spisovatel Ladislav Stehlík, rodák z Bělčic u Blatné. Místní mikroklima, zejména však zem plná kamínků a ve svém podloží jílovitá, vyhovuje sice zahradničení, ne však už tolik pěstování obilovin. Proto hlavní sklizní lidí na Blatensku, ať třeba oseli pole pšenicí, bývaly nakonec vždy brambory – a k nim nůše kamenů… Ještě: Blatensko, to jsou zatopené žulové lomy s křišťálově průzračnou vodou. Čili i lomová a kamenická žula, velmi kvalitní, výrazně zrnitá, šedavě namodralá. Prý je z ní vytesán i Šalounův pomník Mistra Jana Husa na Staroměstském náměstí v Praze. Místní žula leží v základech pražského Národního divadla stejně jako blatenských domů, ze žuly je částečně i vodní hrad vypínající se uprostřed někdejší bažiny v Blatné, po žulové dlažbě kráčí městečkem poutník k onomu hradu mířící… A ještě? Blatensko, to jsou hlavně a především rybníky. Mají vesměs krásná jména: Topič, Pustý, Kuš, Bahýnko, Divák, Pálenec, Kaneček, Labuť. Některé z nich snad budoval už proslulý Jakub Krčín z Jelčan. A jsou domovem rybě dávno proslavené – jemnému, hladkému, nešupinatému, chuťově skvělému „blatenskému kapru“.